Na studiích.

Procházím lesy v letních dnech,

srdce mě k toulkám těm nutí,

po ptácích slídím na stromech,

pátrám, co v houštinách kutí;

poslouchám luzný jejich zpěv,

badám, kdo hnízdo jak staví

i co mi útěchou praví

z chvojné i listnaté skrýše.

Tiše, mé srdce, buď tiše!

Poledne právě; les je něm,

panstvo si nejspíše hoví,

než počne z křoví navzájem

zvučnými hovořit slovy;

pěnkava s buku žvatlá již,

podhorka z hlohu, neslyšíš?

červenka, smrček kde nízký,

modřinka s větvice břízky,

čermáček s šípku skal výše...

Tiše, mé srdce, buď tiše!

Slyš, jak to v lese ven a ven

jásá a zvučí a zvoní,

až slunce zázrak unaven

k západu smutně se kloní;

výkřiky řídnou, tichne zpěv,

nebesklon zrudnul jako krev,

hoří a plameny blčí;

jedle si vzdychla a mlčí,

smrčina z hluboka dýše...

Tiše, mé srdce, buď tiše!

Teď slunci s Bohem zpívá drozd

ňader svých krůpěje vroucí,

naposled zora líbá hvozd,

skála má čelenku skvoucí;

soumrak se vkrádá do sosen,

vřes, jenž byl steskem porosen,

v démantné mění se kvítí,

tajemně západ se nítí

před nocí v královské pýše...

Tiše, mé srdce, buď tiše!

Pohnut jsem v duši; citů směs

v srdci mi tajemně roste,

ach, co jsem snil a myslil dnes

při ptáků rozmluvě prosté!

Lítal jsem s nimi mimoděk,

prožil jsem s nimi mládí věk,

písně své, blaho i žaly,

na dně jež duše již spaly:

pohádky zaniklé říše...

Tiše, mé srdce, buď tiše!

Poslední z houští hvizd snad! Slyš!

Kos vzdechl smrčině v hrudi,

noc kráčí ke mně blíž a blíž,

v roklinách stíny se budí;

do temna hledím... Kde to jsem?

přede mnou houštin bledý lem,

ptactvo se v útulek vrací,

cesta má v temnu se ztrácí. –

Kam jdu? zkad přišel jsem spíše?

Tiše, mé srdce, buď tiše!