Na stupních chrámu.

Jak mám tě zvát, ty kněžno svatých kouzel,

když v srdce lidská slavíš svoje vjezdy!

Ty v mračné nebe sypeš zlaté hvězdy,

i člověku, kdo kráse tvé se zpouzel.

A v starci budíš chvíle květinové,

v nichž celý život tobě k nohoum složil –

co trpkých chvil v tvém obejmutí prožil,

než ovládli jej mocné tvoji snové!

To tvojí vinou, že mu s hlavy splývá

vlas jako sníh, co pod nohou mu sviští.

To tvojí vinou, že se zmrzlá blýští

mu slza stesku, co mu ještě zbývá.

A tvou je vinou, že ta křehká ruka

se o hůl cestou s těží podepírá –

zda vede v chrám jej pobožnosť a víra? –

ne – srdce hlas a tajná tvoje muka.

Co zavinil, že před tím kostelíčkem

tak uděšeně zírá do zákoutí,

kde kámen jen a posněžené proutí? –

ó stlač jen slzu pod umdleným víčkem!

Či vidíš, starče, v tmavém stupní koutě

víc než ten sníh a než to mrtvé křoví?

Ty lekáš se! – což opouštějí rovy

tví nejdražší a k tobě srdcem zvou tě? –

Vjel nový život do těch křehkých údů

a v kalném oku větší zplála záře;

klíč zaskřípěl – a stařec u oltáře

pad na kolena na posvátnou půdu.

A matka Boží nad ním ruce zvedá,

jak by jej brala pod ochranu svoji;

on hledí k ní – a v těžkém srdce boji

tu zpověď tiše šepcí ústa bledá:

„Ó svatá matko! přej mi vyslyšení;

ta dnešní noc klid mého srdce ruší,

a těžké hříchy leží na mé duši –

ó slyš mne, slyš a dej své odpuštění.

Já miloval! tu v chrámě na kolenou

jsem poprvé jí pohléd’ v sličné líce –

ach odpusť, matko, že jsem tenkrát více

zřel k ní než k Tobě s myslí pobouřenou!

Když modlitbami Tobě jsem se kořil,

mé snivé oko jenom po ní plálo;

když pil jsem víno, ach tu se mi zdálo,

že ústa svá jsem do rtů jejích nořil,

a když jsem čítal v knize nejsvětější,

tu jak bych hleděl v čistou duši její – –

ó přeškoda té krásy v obličeji!

nám před lidmi se bylo ukrýt v skrejši!

Ach odpusť, matko, zrak můj nevidí Tě

pro samé hříchy, odpusť, běda! běda!

A teď tam sedí rozedraná, bledá,

a k prsoum tiskne opuštěné dítě.

Ó dej mi sílu, abych nekles mukou,

až podívám se v bledou její tváři!“ – –

Svit měsíce... a svatá panna v záři

jak ke dveřím by kynula mu rukou.

I vyšel z chrámu sluha Páně v spěchu;

teď stupně jeho prohlíží si zmámen,

a co tam vidí? Místo ženy – kámen,

a místo děcka – sníh a něco mechu. – –

Ó lásko, lásko, kněžno svatých kouzel,

ty v srdce lidská slavíš svoje vjezdy!

Ty v mračné nebe sypeš zlaté hvězdy,

a ten ti žehná, kdo se tobě zpouzel!