Na suché sněti.

Vše listí spadlo. Snět dál pevně drží,

k ní tulí se vždy posud hnízdo ptačí,

jdoucímu kol to k přemýšlení stačí

nad myšlének i nejčernějších strží.

V sklon století co ještě víc tu chceme?

Ať spadlo listí – hnízdo drží pevně,

jím vítr zimní třese, cloumá hněvně.

V tom hnízdě symbol svůj my nalezneme.

Nechť vše se bortí, nechť se všecko kácí,

to hnízdo stojí, přestojí zlé zkoušky,

a tak my budem píti nové doušky

zas plesu, žití po vší resignaci.

Svět pustý, vášní míč se divě zmítá;

vše střásl vichr, květy dřív, pak listy,

sdral růží purpur, hroznů amethysty,

jen větví kostra chodci v zrak se kmitá.

Však tato drží hnízdo svoje stále,

tam v bouři nová ptačí druž se líhne.

I hnízdo spadne též – a kdo je zdvihne?

Však ptáci budou v jaře zpívat dále.