Na Suchém dole.

Ze salaše gajdoš se Zahrajem

provodil nás na Dol Suchý:

byli jsme víc duchy,

a kraj kolem byl nám rájem.

Jaj, tu chýžky jako ptačí hnízda,

obločky jak oči ptačí;

jimi dým se tlačí,

v dveřích seveřík už hvízdá.

U senníku vatra na nás čeká.

Na ní horár točí rožní:

chlapec obstarožní!

líbá hned a širák smeká.

Po obědě zperlilo se víno:

„Připij, starý, hostům k zdraví!“

Číš vzal nedočkavý –

nuž, co slzíš, Slovačino?

A co mluvíš o té lásce svaté,

Slovanstvo jež spojí k slávě?

Vzlykáš usedavě –

horáre, kam toužíš, brate!

Že nás Tatra nechovala k žalu,

že své děti šťastny spatří,

až se vatry zvatří

od Šumavy do Uralu?

Prostý muži! roj tvých tklivých vzkazů

rozletí se po Slovanstvě,

a duch, jenž dlí v psanstvě,

vrátí se vám od Kavkazu – –