Na sv. Tři krále.

V okénko mrazík sněženky dýše,

v pestrou je splétá kytici...

Do vody lije olovo tiše

v chudičké žena světnici –

och, jak se srdce radostně vzruší,

sotva že zdárný úlitek tuší

ve vodě zlobně šumící!

A juž ho ručka nad povrch vznáší,

a juž se kalí štěstím hled:

Zří jako povoz, koně se plaší,

do dálky žínku nese let...

Och, což hned v duši mladičké vdově

obrazy luzné kmitají nově –

mžiknutím ženu zbaví běd.

Vidí se, vidí vznešenou paní –

všecko se mění báječně;

sloužících davy před ní se klaní,

rytíři mluví srdečně...

Blažená sedá hraběti k boku – –

tajemná zoř jí zableskla v oku,

ústa se třesou bezděčně...

Sjíždí se panstvo, hody se množí,

víno se pění, číše zní,

a zase ticho... v hraběcím loži –

jací to snové líbezní!...

Štěstím se chvěje mladičká vdova,

úlitek líbá, sní a sní znova –

slibové čární, vítězní!

Kde že juž její chaloupka těsná?

Kam hledí, samá komnata...

Však slyš! v tom dítě zapláče ze sna:

rozplývá dům se ze zlata...

Vášnivě matka k srdci je tlačí,

a teprv v tichém, tichounkém pláči

cítí, jak dost je bohata!