NA SVĚ JMĚNO HRDÝ JSEM.

Dřív těžká, hořká chvíle přišla častokrát,

kdy nevěděl jsem, zda tě, bědný, mám víc rád,

či více pohrdám, či nenávidím víc.

Tak chtěl jsem na tě s pýchou šťastnou ukázat,

jak matka Gracchů na syny – chtěl hrdým být

na činy veliké – – však nebylo tu nic.

Žils v necti, hanbě, spokojené porobě.

Měls dvojí tvář, i mužnou upřímnost i lež,

i mstu a lest, a časem zdálo se, že miluješ

ne nadosobní čest, ne touhu, ideál,

však hrnce egyptské jen, kovu svůdný třpyt.

A minulost tvá – zvadlý věnec na hrobě,

jejž drsný vichr hrubou rukou pocuchal.

Tvá sláva – krví splihlý, roztrhaný cár.

Tvá sláva – u zpuchřelých, černých már

pět bledých, dávno dohořelých voskovic.

Tvá sláva – pod lešením starých šibenic – –

Oh, dříve hořká chvíle přišla častokrát,

kdy nevěděl jsem, zda tě, bědný, mám víc rád,

či více pohrdám, či nenávidím víc.

Jen když tě podle udeřili v bledou líc,

tu celý zachvěl jsem se, zalkal bolestí,

jak smutná, ustaraná matka při zvěsti,

že děti v daleku jí láme neštěstí,

jak choré tělo, když nůž operatera

se v ráně obrátí a sjede ke kosti.

Tu poznával jsem, že má bytost veškerá

je k tobě přirostlá, že navždy spojen jsem,

žes životní mou bolestí i radostí

jak děti mé, žes určeným mně osudem.

Však teď, když hrozilo vše, že tě pozbudu;

když zdálo se, že surově tě rozdrtí

ta hřmící kola rozvášněných národů

na divokém svém, hrůzyplném pochodu –;

ty odvahy pln, velké zhrdy ke smrti

ses vzpřímil, mocně vzepřel zlému osudu.

Tví syni s nadšením a touhou plamennou

šli v dálkách kdes, pod neznámou oblohou

v boj litý, v peklo děl a plamů syčících

a padali – oh, padali po stech, tisících,

však stáli, přece stáli jako sloupy ze žuly,

však stáli, stáli hradbou kamennou,

již možno rozdrtit, ne přimět k ústupu.

A vše to dobrovolně, svojí po vůli,

ne pro zisk, slávu snad, však pro vlast ubohou,

pro její třistaletý pláč a potupu,

pro otců svatý odkaz, věčný ideál!

Ó, nesmrtelní – – svatí – – obětovaní –!

Ó, bojovníci hodni Žižky, Prokopa!

Pro vaši smrt a velké ukřižování

teď s obdivem zří na nás celá Evropa,

a cizí svět kdes v mapě hledá malou zem. – –

Ó díky vám –! Ó, kterak šťasten, hrdý jsem!