NA SVÉM.

Ó, Pane, stmívá se, stůj při nás, neopustiž!

Kol kolem stahují se nepřátelské vzteky,

a my tu spoutáni, ne babami, ne reky,

jen zdáme Osudu: „Kdy guillotinu spustíš?“

Blíž požár řítí se, již líže řetěz, skřeky

v sluch bijí: „Z cesty chám! Kdo sláb, mé síly zkus tíž!“ –

Chtít od řeky: „Proč zde, ne v závětří kdes ústíš?...!“

My tkvíme v půdě té, kam vsadily nás věky.

Zde jest nám vytrvat a zde chcem po svém žíti.

Z kostnické hranice nám pravda do tmy svítí,

to zákon svědomí a čisté lidskosti.

My nechceme než to, co ducha oprostí,

nikoho otročit, nikomu otročiti,

v svém šťastni, zamávat všem světlem volnosti.