Na Tater štítě.

Na Tater štítě v dumném rozpoutání

ve vlny černých mračen sen jsem psal,

pode mnou země, mlžné páry na ní,

a v moře stopen v krvi západ plál.

Letěly větry od severu ke mně,

slzami Polsky tvář mi svlažily,

letěly větry od západu ke mně,

českými vzdechy k srdci mluvily,

kvílely jižní nářkem Balkánu,

od vzchodu pláče duma kurhanů.

Třesou se Tatry – pustou vlci vyjí,

Nitra a Nitra v zoufalství se svíjí...

O rode můj! šílenství chápe se mně

nad hořem tvým, ó rode umučení,

tvých synů ston od všech zní koutů země,

tvá v pláči dceř a jařma zubožení.

Od krve krev vražedně odtržena,

na hradbách tvých svůj tyran prapor vznes’,

o skvosty tvé plemena rozvaděna,

květ síly tvé, tvých bohatýrů kles’.

Ó rode můj! vysychá mozek v hlavě,

kdy zvrhlý syn se cizím modlám klaní,

mých bratří krev v divé kdy teče vřavě

a k pomstě zve, a kletba letí za ní.

Ten řevný boj! tvá vášeň nezkrocená

znamením hany v čele dětí pálá,

a sláva mře, tvých velkých duší žena –

krkavčíť matkou bratrovražda stálá.

Ty rode věštců, holubičích písní,

staleté skály vzdechem tvým se třesou,

ve stu kdy plemen běsný boj tě třísní,

do moří pláč a krev tvou řeky nesou,

chromí se v údech tělem lví tvá síla

tvými což kostmi zem má být mohyla,

a zhublá líc otročích losem synů,

a plemě tvé za pospas pro cizinu?

Ó rode můj! Bolesti pekla ve mně,

ta muka tvá kdy v útrobí se středí,

a rouhám se, kdy božstva zážeh ve mně

a píseň mře, mně líci hněv zškaredí –

tu biče plést chci jedovatých smíchů;

oj k smíchu hřích, kdy nesměje se hříchu!

Ba marný lék na hnis, co v srdci leží,

ta hříšná krev po otci vnukem běží! – –

O matko má! žebračko kletých dětí

zda hněvný bůh? – snad ustaví tvůj žal,

či hořký kalich tvůj se nevyvětí

a slzí pln a krve bude dál? – –

Ne, ne! tvá není kletba odvěká,

matko! o matko, dcero člověka!

Los lidstva tvým a lidstvo mroucí stále –

mrzký to rej a trpký neskonale?...

Těžká s časem pluje koule chladná

v světy volám, zvěst mi žádná – žádná? – –

Rozrvaly mraky nad mnou se černé,

kol kolem jasno, větry nekvílí,

vysoko v blankyt hvězdy nezměrné,

obrovský vypnul orel se bílý.

Žulové skály v hlavě mu kosti,

čeští v ní bratři myšlénky byly,

tatarské hřbety v hrudi mu kosti,

měkké v ní srdce Slováků bily,

peruť mu mocná z proroků polských,

peruť mu druhá z jihu sokolů,

a zobák lesklý veliká Rus je –

Hoj! tělo volné údy pospolu!

V ústech palma, míru palma věrná

s lidstva kletba padá, v propast klesá hřích

svornosť, láska bratrská, srdečná

měkká Slávů ruka chrancem práva jich. –

Blažený výkřik – mraky sčeřily se,

žalobné větry ke mně zase vály,

temno a pusto, v mlhavém zem plášti,

západem krve paprskové pláli.

Kam matný zraku, kam se stáčíš dál? –

Na Tater štítě v páry sen jsem psal...