NA TATRÁCH SE BLÝSKÁ...

Na Tatrách se blýská, hromy divo bijí,

k Dunaji až letí bouřný Tater hněv –

vše se hrůzou chvěje při té symfonii,

v děsu poslouchá ten hřímající zpěv:

„Vysoká, ni Kriváň, Lomnické ni štíty

nemohou zřít déle na ten dole svár!

Proč tam posedl vás zloby démon lítý –

z dlaně bratrské proč náhle dračí spár?

Místo radovat se, místo vzdávat díky

proč ta v nenávisti zatínaná pěst?

Kdo smí převáděti bratry v rozkolníky,

dům by rozpoltili, všem jenž tvrzí jest?

Velký Moravan a Čech a Slovák v boji

dům ten s legiemi bratří stavěli,

jejich strádáními, krví jejich stojí –

kdo smí hlásat nyní, že jej rozdělí?

Neslyšíte hučet příboj, číhající,

v zdi že pronikne vám každou trhlinou?

Dům že zatopí vám? Bědní rozkolníci

s bratry staviteli že v něm pohynou?

Což jste nečtli v písmech, dům že neostojí,

je-li proti sobě uvnitř rozdvojen?

Vrať se každý ke své práci, ku pokoji,

upevňovat dům vám budiž pilno jen.

Rukou, srdcem každý k dílu pro vše doby:

zedníku, k své cihle – k mlatu, kováři –

ty měj rýč, ty světlo, jiný dům ať zdobí –

a ty, kněže, vrať se k svému oltáři!