Na Tě nesmím zapominout!

Až mne celý národ pozná někdy,

a mé jméno v zámcích bude zněti;

až tam stařec šedý, dívka něžná

i to děcko bude písně mé si pěti,

až mi věnec slávy bude určen

a vlast mi ho do vlasů již spínat;

zvolám k světu: nejsem tu sám,

zde po boku ženušku mám,

na tu nesmím, nesmím zapomínat!

Až mne strasti potkají snad kruté,

nepřátelé budou se mi smáti,

až mi blaho, štěstí, zdraví vyrvou

a já opuštěn tu budu státi;

až mi po životu sáhat budou

a již již mne počnou stínat:

šeptat budu: zapomeňte na mne,

proklejte mne, ne však ženu,

na tu nesmím, nesmím zapomínat!

A až v soudný den se z hrobu zdvihnem,

bychom za své skutky plat svůj vzali,

a Bůh zvolá: „Pojďte spravedliví,

co jste pro vlast věrně bojovali;“ –

až mne k slávě věčné povolá Bůh

a již nebes blaženost mi bude kynout,

zvolám k Bohu,: „Otče, já mám ženu,

hle, tu vedle mne je,

dej, ať s anjeli Ti slávu pěje,

tu, můj Bože, musím věčně k srdci vinout,

na tu nesmím nikdy, nikdy zapominout!