Na terstském náměstí.

Na osvětleném

náměstí terstském

sta bílých stolků,

ploch mramorových

vábivě svítí –

kol nich se tísní

cizinců davy

v malebné směsi

jak ve prostorách

nějaké velké

koncertní síně.

Čarovný večer. –

Na blízku klidně

oddýchá moře –

na stolcích vína

ohnivá, drahá

házejí perly;

na skvostných mísách

ovoce jižní

v úpravě sličné

zvyšuje dojem. –

A hudba hraje:

na lesním rohu

kdes hudec troubí

v protějším okně

bílého domu,

pak v souhře krásné

ostatní vpadnou,

jak by sem z lesův

skřítkové snesli

nejsladší tóny. –

Je mi tak blaze:

v náladě slastné

z drobounké číšky

popíjím víno

podivné chuti,

jen milý někdo

schází mi ještě

ku rozhovoru,

by vrchovaté

bylo mé blaho.

Opodál k stolu

zasedli Němci

s paními dvěma

v hedbáví černém,

spanilé obě:

jedna jak poupě

rozvité právě,

druhá jak plná

stolistá růže –

obě však trochu

affektované

v držení těla. –

Vtipkovat slyším

žíznivé pány

o pivě cosi,

jež před ně staví

s úklonou číšník.

Odvracím hlavu,

naslouchám hlasům,

jež kolem proudí,

v touze zvuk najít

rodného slova,

však lovím uchem

cizí jen zvuky –

zrak darmo klouže

po cizích tvářích:

známého nikde.

V tom slyším odtud,

Němci kde sedí,

hlasnější hovor,

trochu jak hádku;

panička mladá

v hedbáví černém

dělajíc smírce

spíná své ručky,

lilie bílé,

žadoníc česky:

„Mužíčku, ustaň,

strýček má pravdu.“

Div nevyskočím,

překvapen mile

čarovným zvukem

českého slova

krajanku vítat.

Domnělí Němci

jak by se lekli

českého slova

(znělo tak krásně

z růžových ústek

v tom cizím světě,

jak skanuly by

z poupěte perly)

v nemilé hádce

utichli rázem –

po česku potom

mluvili sice

(hned postřehl jsem

valašský přízvuk

jak od Vsetína)

však přitlumeně,

jak by se báli

zjevit svůj původ,

pak hlasitě zas

jen po německu

jak Berliňáci.

Hned chuť mi zašla

přistoupit blíže,

rodáky poznat,

vítat se s nimi,

i myslil jsem si:

Hle, zakuklenci,

v cizině chodí

s německou maskou,

ukrývajíce

nevinné Češství

jak hnusnou hlízu.

Zbabělé duše! –

Doma (dost možná)

vlastenčí všickni,

v cizině ale

neškodí zahrát

na Němce trochu. –

Nuž, hrejme Němce,

byť tupý nosík

z daleka hlásal

český náš původ,

byť klopýtli jsme

při každém rčení:

Němci jsme, Němci!

Je jiný národ

na širém světě,

jenž by tak jednal,

styděl se za svůj

mateřský jazyk? –

Již nedivím se,

ciziny v očích

potulný cikán

s Čechem že jedno.

Ó nízká, kletá,

otrocká mysli,

zasloužíš věru,

zvedne-li na tě

pěstě a kyje

Mommsenů cháska! –

Je po náladě. –

Tesknotu v duši

odcházím k moři:

ropotem vážným

z dálky se hlásí

zvěstujíc bouři.