Na tichém hřbitově. (Ludvík Pfau.)

Kdy po tichém jdu hřbitově,

jak těžko, srdce, je ti,

že možno nejvěrnější hruď,

nám oddanou, ó Bůh to suď,

tak rychle oželeti.

Hrob brzo travou zaroste

a vesele se dívá;

jak list, jejž s větve vítr svál,

se s námi život rozžehnal –

a ptactvo dále zpívá.

Ó, srdce lidské, s pýchou svou,

šept cypřiší co jeví? –

Nám úzký koutek vymezen;

v něm sotva zdřímne srdce jen,

již o něm nikdo neví.