Na Torquata, IV. knihy, oda 7.

Již se rozplynul sníh, zas lukám kvítky se vracý;

Stromy se v okrase stkví:

Střídu vyvedla zem podletní: opadlé řeky

Pod břehy ukluzují:

V spolku Nymf a svých sester smí prováděti plesy

V nahotě Milostka zas.

Ze změn ročních suď: nic není stálého; doby

Minulé nečekej zpět,

Povětřím vlažným zyma zahyne, jaro pak letem

Prchem zas vypuzeným;

Jak jen podzymek svůj roh ourody vysype, hnusná

Zyma se navracuje.

Luny běh rychlý nahradí počasy, ztráty,

Až někdy přijdeme tam,

Kde vroucný dlí Eneáš, boháč Tullus y Ankus,

Budeme popel a prach.

Kdož ví, takéli nám propůjčí ke dnešku zejtřek

Bohové svrchovaní?

Rukou příbuzných dravých mine, cokoli přeješ

K okusu příjemnému.

Až tvůj doplyne čas, uznání vynese Minos

Osudné o tobě své:

Slovútnost předků tam, též výmluvnost, pobožnost žádná

Nazpět tě nepřivede.

Aniž Dianě lze vykoupiti z temnoty věčné

Studného Hyppolyta:

Též není Lethných pout Theseus sprostiti v stavu

Milého Pirythoa.