Na Tranovckým zámku.

Na Tranovckým zámku

náše vojsko leží,

v sencích se tám smije,

vrata zámku střeží,

po chodbach pobíhá,

ve dvoře se tísní,

šecko se rozlíhá

íčko naší písní.

Pane Lomikare,

dybys moh se z prachu

vrátit v tuto místo,

jak bys zblíd tu v strachu.

Nebo zrud bys ztekem,

potrestat ho bažil,

hdo tě vsadit vojsko

sem se vopovážil!

Proč pa bys šak stával?

Té huž zámek jiný,

než hde hudloval si

chodskyjch matek syny;

vostálo jen místo,

staryj satanáši,

hale duch tvuj na ňom

přece eště straší.

Můžeš-li pa zpomít,

jak si, Pámbů s námi,

posílával vojsko

na ty selcký chámy?

Prachdědkům je vsadil’s

pro ty perkameny,

tůlik si jim trápil

divčata i ženy.

Vidíš, Lomikare,

jak se vám to zmáchlo,

huž tu vaši slávu

notně vody spláchlo!

My tě dali vojsko,

jako ty nám prve,

dyjť hdo poručil mu,

teký selcký krve.