Na trávníku duše.

V bledý trávník duše Jaro zadýchalo,

zazpívali ptáci, ptáci vítězní.

V očích bílých Žen mne jakés teplo hřálo,

– žádný tónek smutku v duši nezazní.

Radost nemocná až prudce opíjí mě,

radost ze slunce a z barev rozstřiklých.

V každé brázdě slyším dýchat bílé símě,

každou cestou slyším naivní dětský smích.

Moje myšlenky zas táhnou jako ptáci,

do dálek se šinou jako oblaka.

Černé barvy smutku blednou a se ztrácí –

radost z trávníků mi slzy vyláká.

Opijí mne míza vrbin u rybníka,

jejichž žluté pruty vodou vlní se.

Kůru na píšťalku Radost má si svlíká,

že zas do duše mi píseň vrací se.