Na Trenčíně.

Na Trenčín! Tam ve výsosti mračné

srdce mdlé zas bujně bíti začne –

Stékali jsme trosky

po čeřeník ploský:

a tam s věže v jásotu i pláči

rozepjal duch křídla ku Machnáči.

Snad tam s mamkou loučí se teď drotár –

matka pláče, tvrdý smutí chotár,

šuhaj s bohem vzdychá – –

A z úst matce tichá

kvílí v dálku píseň za šuhajem:

„Rodný ráji, kdy nám budeš rájem?!“ –

Snové duše letí v jinou stranu:

tamo v mlhách tábor horských stanů,

věží země prales.

Tu zrak Váh si nalez,

do krás jeho břehů srdce zapřed –

a duch Povážím se vznáší napřed.

O kdo stačí vypěť jeho vnady,

slétať písní všecky Váhu hrady,

vrátiť v slavných dějích

Matúše jim jejich,

zkřísiť jásot z minulosti dálí,

jenž tu zníval Matúšovi králi!?

Zápolo! Dnes mocnější je komár,

červík tebe, – slavnější sám Omár,

jehož léta trudná

hlásá tu ta studna,

výkup za Fatimu otrokyni – –

Kde však diadém tvůj, kdes ty nyní?!...

A zas oči loudí strana jiná:

oj, tam dumá lysá Javorina,

nedumá, však vítá:

„Vím, žes Táborita –

hleď kamkoli, po ta brala šedá,

všady najdeš kosti prapraděda.

Slavně Husův duch nám vojevodil,

na Váh Jiskra Čechy v boje vodil,

a dnes, pěvče sirý,

smuten kraj ten širý,

lesy, skály hubí červi klatí:

Maďar, žid a Němec, rodní brati...“

Trenčíne! tys lepou ráje částí,

nejvlastnější Slovače tys vlastí;

rci však, jaká vina,

ze svého že klína

honíš lid svůj do ciziny mrazné?...

Slovo písně ve hrdle mi vázne.

A zas v žílách horká krev se pění:

„Není lidství, boha více není,

sic by všecka děla,

sic by boží střela

všemi jedy světa sebe spila,

a do vrahů lidu toho bila!...