Na třešních.

Jednou šli dva hoši spěšní

kolem stromů plných třešní;

dostali chuť na ně velkou,

ale měli kapsu mělkou.

Starší praví: „Milý brachu!

zkusíme to beze strachu;

máme sic jen zlatý v celku,

ale napálíme selku.“

Na ta slova bez prodlení

vstupovali do stavení.

Selka právě prádlo prala,

zdvořile je přivítala,

jak to bývá v řeči prosté:

„Co nám nesou vzácní hosté?”

Odpovídá jí hoch smělý:

„Právě jsme se dověděli,

že vy třešně prodáváte.

Nuže, zač nám jednu dáte?“

Selka vece: „V našem statku

za strom dostáváme zlatku.“

Hoši strom si vykázati dali,

selce zlatku za něj odevzdali.

Jeden zůstal, druhý v malé chvíli

ze sousedství nesl sekeru a píly.

Oba hned se k tomu měli,

jakby skáceti tu třešni chtěli.

Selka, jak to uviděla,

všecky třešně dáť jim chtěla,

co jich roste na tom stromě

a co má jich natrháno v domě,

aby jenom třešně nekáceli,

řkouc jim: „Copak byste z toho měli?“

Také zlatku vrátila jim spěšně.

Hoši tedy otrhali třešně,

a když najedli se, jak se patří,

zmizeli jak ve hlubině kapři.