Na Trhanově. (I.)

Budovo ty šerá, teskná,

truchlejší nad hory černé,

jež se kolem jako vlny

obrovité k nebi věší.

Zdá se mi, že nemáš klidu,

v kobkách tvých že bloudí steny,

moci tvojí zašlé stíny

prchají před nimi v hrůze.

Lípy staré v stromořadí

Kozinovu věštbu šumí:

„Lomikare, Lomikare,

na soud věčný zvu tě k Bohu!“ –

Tmí se nebe nad horami,

Čerchov mračně dolů hledí

v zámek pustý, v jeho nitru

jakby sčítal krve slzy.