Na troskách.

V trosky hradu slunce svítí,

hradní příkop pln je kvítí,

přec za klobouk z kvítí všeho

nechci ani jediného.

Napojilť se květ ten zmladlý

krví otců, již zde padli,

slzou matek, dětí, vnuků,

toho kvítí nechci v ruku.

Kvěťte, květy, jarní dobou,

nechci vás mít ňader zdobou,

a ty nešlap, noho smělá,

prsti, v níž spí otcův těla.

Za to v trosku onu klatou

holí svojí sukovatou,

jako předci v boje zmatku,

zabuším si na památku.

Rozpadni se, zbytku tvrzi,

sval se dolů hezky brzy,

a vy, chudí dole, tiše

stavte z hradu svoje chýše.