Na troskách lásky.

Já jí hladil černé vlasy,

líbal jsem ji v bílé čelo,

zíral v oko, jež se skvělo

blesk co mrakem z tmavé řasy.

Ó, kde jsou ty krásné časy,

kam se naše blaho dělo? –

Smutná noc a smutný den,

truchlé žití, truchlý sen.

Drahá družko mého mládí,

kterak mám se loučit s tebou?

navždy-li nás rozkolebou

vlny proudu, v dál jež pádí?

Proč, co kdy jsme měli rádi,

proude časů, trháš s sebou,

proč, co neseš, hoře jen,

truchlé žití, truchlý sen? –

V zátiší jsem stavěl chatu,

s láskou svou, v níž bychom dleli,

světa lidí zapomněli,

netoužíce po návratu.

Teď však ten, jenž velí zlatu,

také lásce osud velí –

domek můj jest opuštěn,

truchlé žití, truchlý sen.

V krov i stěny větry dují,

chýže má se v bouři chvěje,

rozvalem již déšť se leje,

shnilé trámy povolují.

Na krbu mém tráva bují,

z prázdných oken spousta zeje.

Vnitř hlod červa, praskot stěn, –

truchlé žití, truchlý sen.

Nohu opřev o trnože,

zasedl si žal můj k stolu,

zoufání pak s mukou spolu

ulehly si v měkké lože.

Kolébka jen prázdná. – Bože!

Kdy v ní zpláče dítě bolů,

jímž by v hrob byl zaplašen

truchlý život, truchlý sen?