Na Trosky.

„Sem se uchyl v syrou skrejši,

Zde svých žalob rozpomeň;

Jsyli pohrom cytlivější,

Jimiž předků hynul peň.“

Tyto hrad mi šedomechý

Pustých Trosek vane vdechy.

Stojíť sama osyřalá

Pamět věku vetchého;

Žitele jen katrč malá

V dolu chová lidského.

Chyše ondy mnoholidné

Pusté jsou a ovšem klidné.

Jedno z děsného se rumu

Pronáší duch hrdinný,

An tě vzletěl vzhůru k chlumu,

Zhrdnuv nízkem planiny,

Strminu sy nejpříkřejší

Obrav za byt nejmilejší.

Výše oko unavuje,

Zrak nestihá vrcholu;

Kolmá střeže přístup sluje

K neschůdnému okolu.

A předc ohromné ty skály

Ohroměji druhdy stály.

Druhdy z jejich stkvělých bání

Na okolní polohy

Milé bylo pohlédání

Na Veliz a Zbirohy.

Vsy a tejny podál znalé

Strážnic těchto byly dbalé.

Rcete věže nebenosné,

Kdo vás hrady věncoval?

Než vás stíhly zloby losné,

Kdo tu žil a domoval?

Marný dotaz! ozev lení,

Trvá v tichém odmlčení.

Piramíd tak u Kaíra

Při Nýlovém prameně

Na odivu všeho míra

Čelí neohrozeně.

Jednák starožitných králů

Za odmlkem jevě chválu.

Rovné slovo, však y vinu

Nese české rameno,

An tě zvrhlo v rozvalinu,

Co ním hrdě staveno.

Ním se vznesly tvrze brány,

Ním y lehly rozmítány.

S valnými ač vojů davy

Všudy hromný Žižka, rek

O ně obrážel své hlavy,

Marný ke zdi žena vztek.

Nepodalť se čedič černý

Tvrdosti své zůstav věrný.

Dlouho stanul, Pannou zvaný,

Bez ourazu vcele hrad,

Až ho utkal bitce branný

Čechů Krále z Poděbrad.

Sporu tu k vejstraze hrůzné

Křepkost dána v rumy různé.

Takto s Krkonošské hory

V jaře rozvodněný proud

Husté zachvacuje bory

Skalnatých se vyhnuv hroud.

Výmol vytrávené řeky

Jeví moc a její vzteky.

Jizby krov a komnat zdobu

Skryla hmotná zápěna;

Zdí jen spousta ušla hrobu

Tloušťkou jsoucy hájena,

Nad níž sochy v rovném smutě

Ostaveny nepohnutě.

Němě čníte bez ohlasu

Těch, co u nás v pokoji

Smutně žili, nebo v kvasu,

Kratochvilném rozbroji.

Plesů jich neb želů heslo

Potomstva se nedoneslo.

Hluchý poklid v škoule káně

Ruší dvorným křehotem,

A jen věkovitá pláně

Rumnou zkořenivši zem,

Zavětila v zvolném tiše

Prázdnost k nebi zorné chyše.

Snad že v onom světnic rohu,

Kde se stěny mezera

Otevřela nuzně hlohu,

Slzela se nevěra.

Snad tu žalostného lkání

Slyšet bylo rozléhání.

Snad z těch oken, kdežto hostí

Vzteklá nyní vichřice,

Zřela dívka s toužebností

Na poplužní sylnice,

Truchlým okem, z které strany

Chvátá jinoch milovaný.

Snad tu v tuhém hrotů klání

Českorodní šlechticy

Cvičívali do ustání

K boji mužnou pravicy.

Snad tu z luků zvučné střely

Mírně k cýli zaletěly.

Snad tu čacký otec syna,

Jako někdy Azdrubal,

Vroucně k svému srdcy vina

Na ouhlavní vrahy slal:

„Vlasti k pomstě chop se braně,

Nechať nemře v bídné haně.“

Ach, jak kormoutlivá směna!

V sýdle české čerstvoty

Stínem reků ušla jména

V nepamětné temnoty.

Lupen chrastí, vítr vyje

Skrze ssuté sklepů šíje.

Zbytky dřevné statečnosti

Leží s prstí smíšené:

Tak se věkem tuhy prostí

Srdce láskou zdvižené.

Vroucnost hasne, klopot stane

Leskem slávy pochované.