NA TUBĚ VICHRU

Věž je hlásnou tubou vichru,

jenž po točitých schodech uhání

na plošinu; celá halasí

prázdným hukem. Klobouk držený

vzdoruje útočení bezmezného obzoru,

po němž bloudí jas a pět dešťů.

Roviny v stříbru, na prahorách mlžno.

Blízko jsou divé vlny země, smolně hvozdem

naježené. Pod mou rukou

třepe se zimomřivě chochol sosen.

Bílá hračka městyse

opět zjevila se v dohledu

jako před tolika léty. –

Omítka cimbuří je klidná v dutí,

bíle mrtvá jako divný život.

Vpíjím šíro; povždy ve mně buď

jeho osamělý, slunnodeštný den.

Půjdu vrátit klíč malé dívce

v poustce na hřbetech.