NA TUPADELSKÉ SPIESSOVĚ SKÁLE.

Ten strmý chlum, když podzim kouzla snuje,

zas’ barevnou být zdá se kyticí.

Obláček bílý v dáli nad ním pluje,

a v hlati vod se shlíží tesknící.

Vrb kostry v břehu trouchnivějí černé,

věž hradní tone v hloubi nedoměrné.

V čas večerní tam divná padá tíha

na zbloudilého v kraji poutníka.

Pod zříceninou světélko se míhá,

a houkání sov ve tmách zaniká.

Tká luna z mlžin tajemného vlání,

v arkýře oknu přelud hradní paní...

Té paní krásné, jaté v hříchu spáry,

když rytíř zbožný v Svatou odtáh’ zem’,

a panic s loutnou, ztepilý a jarý,

nad srdcem jejím zůstal vítězem...

Pak přišla zvěst! A zvony lkaly v kraji,

že rytíř pad’, a s anděly je v ráji!

Lest byla to! – Teď v troskách vítr sténá,

květ akátů když vonný vztekle rve,

že nevěrná tam zazděna je žena,

kde šípku rostou květy krvavé.

A v hladomorně, která hady hostí,

že práchnivějí panicovy kosti...