NA ULICI

– Zdar, Rufe, spěcháš dozajista k foru? –

– Tak, Lepide, a mním, že cestu jednu

konáme oba. O Crassovi slyšels? –

– Co nového má velmož ten zas v mysli? –

– Chce orly římské nést v zem parthských lidí

a od Caesara legie si půjčil

a senátu se ani neotázal. –

Jak přepodivný bývá rozmar mocných!

Ten Crassus! Táhnouti chce proti Parthům

k večeru žití svého. V kraje cizí,

přes pouště zlé a nevlídné řek proudy,

barbarů zemí dosud nezbádanou.

A požehnán-li kdo je, jako Crassus,

zemskými statky, otroky i štěstím

i váhou hlasu svého v celé obci – –

– Ó Lepide, a přec v tom plánu smysl.

Hle, čeho pohřešoval dosud Crassus?

Vojenské slávy. Triumf slavit touží

jak Pompejus a jak jej Sulla slavil.

Chce vrátiti se jako imperator

z asijských krajů dálných nehostiných.

A konečně že ne i s prázdnou rukou,

však s řadou lodí dobře obtěžkaných –

vždyť známe Crassa! Bohatý to velmož,

však tím míň v počtech zapomene sebe. –

– A praví se, že půjčil Caesarovi

ohromné sumy k zaplacení dluhů? –

– Tak, Lepide. Měl ovšem dluhy Caesar,

neb dobré srdce jeho nemohlo snést

pohledu na dlaň cizí otevřenou,

i sám rád dobře žil, jak přával jiným,

by dobře žili. Ó kéž měl by Caesar

tak jmění Crassa, všem by dobře bylo

občanům římským! Crassus tedy pomoh,

když lid a senát přiřkli Caesarovi

Gallie správu, neboť věřitelé

hrozili zdržet Julia zde mocí.

Teď v Gallii si slavně vede Caesar

a slávu Říma vnáší do nejzazších

barbarských končin. Velké věci jistě

provede muž ten, než sestoupí v Orkus. –

– A může býti ještě větším Caesar,

než Pompejus jest? – – Lepide, Pompejus

čím byl a jest, to víme dobře všichni;

však něco vězí v povaze té hrdé,

že nelze dobře věřit v pevnost štěstí,

jež provází ji. Neboť povahy jsou

už také, které spoutají své štěstí

a vlekou je, však takových též dosti,

jež odpudí je. Taký demon, myslím,

jest v Pompejovi. – Ostatně teď skytá

ta obec naše pěkné podívání:

tři mocní o vládu se rozdělili

a senát nesmí nic než hlavou kývat,

my v centuriích sice hlasujeme,

však proto jenom, bychom hlasovali –

stav věru lepý! – – Vyznám se, ó Rufe,

že nerozumím dobře slovům tvojim,

však věřím v pravdu jejich, neboť v proudu

veřejných věcí žiješ, pozoruje

i čin i lidi. Já dle povahy své,

jež ráda tráví v přemítavém klidu,

jdu sadem rád a pozoruji práci

svých otroků. I k dětem rád se dívám,

jak v tlupách zápasí, tož hrajíce si

na krále barbarské a římské vojsko,

svádějí boje, triumfy pak slaví –

hle, tak se dějiny mým jeví zrakům

v hře nedospělých – rád i v pole vyjdu

a pozoruji dary Cereřiny,

vůz Apollina na modravé pláni

a barvy věcí vzdálených i blízkých,

jak mění se a hrají během dením.

Tak přijde jednou poslední den žití,

a já žil také, třeba takto jenom. –

– Tvá povaha, Lepide. Nelze jinak.

Však nutno zrychlit, tuším, naše kroky,

neb heroldi již vystupují v prostor.

Já v trhu otroky tři ondy koupil,

a dva z nich věru hotovým jsou jměním. –

A pro kterou že asi vlastnost, Rufe? –

– Ten jeden kuchařem je k pohledání.

Z ryb, ptáků, rostlin upravit zná jídla,

že požitkem se věru oběd stává

až uměleckým. Druhý zahradníkem

je dovedným, jenž v krátce sad můj změnil

na rozkoš očím. Za to třetí otrok

má málo ceny. Ničema, lhář, pijan. –

– Tož zabiješ jej, či jej prodáš, Rufe? –

– Jej nechci zabít, neboť je to peníz.

A prodat nelze ho, neb známým stal se.

Však paedagogem jest teď dvou mých chlapců,

neb otrok něčím zaměstnán být musí.

Zdar, Lepide, jdu ke své centurii! –

– Buď, Rufe, zdráv a zdráv buď dům tvůj celý! –