NA ÚTĚKU.*)

Koní dvé klusá soumrakem buků,

měkký mech tlumí podkovy ruch;

chví se dvé srdcí v úzkostném tluku

a přece plno blažených tuch.

Nadarmo přísné pohledy bděly –

přes hlubou propast předsudků všech

přenesl děvu skok jeden smělý

na tajné lásky zakletý břeh.

S miláčkem ráda zříká se všeho,

opouští zámku rodného lesk –

Chudobu raděj po boku jeho,

nežli tam věčný v nádheře stesk!

Rychle jen dále ve družném honě! –

Hle, co tam stranou? Jaký to zvuk?

V leknutí ruka zaráží koně,

v úzkosti srdce tají se tluk...

Nic! – Jenom srna v poskoku hbitém –

slyšet jen háje lahodný dech.

Dále, jen dále pod lásky štítem

na věrné družby bezpečný břeh!