Na útěku před tesknem.

Sotva v parném slunce plání

opustil jsem tichou ves,

juž mne šumem vonných strání

lákal k sobě tmavý les!

Bylo mně tak teskno trochu,

hruď mou soužil tajný vzdech,

když on děl mi „Nelkej hochu!

ke mně pojď, a smutku nech!

Kdo ti schladí horké čelo,

kdo ti duši zbaví pout?

V srdci když je neveselo –

ke mně pojď si oddychnout!“ –

A já poslech jeho hlasu,

všel v tiš jeho dumavou;

svěží, hebké listy v jasu

zavlály mi nad hlavou,

habrů větve svojí clonou

ukryly mne světu kol,

květin kouzlo něhou vonnou

odválo mi z hrudi bol –

a já zas byl chvílí onou

štěstí vznešen na vrchol!