NA ÚTESU.

NA útesu v moři širém

sedím, hledím do daleka,

ať to vůkol kypí vírem,

mne už bouře nezaleká.

Obzorem co lodí táhne

z neznáma a do neznáma! –

Srdce po nich nezaprahne,

je tak cizo mezi náma.

Jenom časem na útese

vlna divným zvukem šplíchne:

to je ta, co pozdrav nese

vzpomínek a zase tichne.

Jen když noc svá křídla schýlí,

hvězdy trysknou na azuru,

jako mlžný závoj bílý

moje sny k nim tíhnou vzhůru.

Leč, když náhle v mrak se halí,

zazní-li kdes do vichřice

vlnobitím výkřik z dáli

zápasící od lodice,

tu v tu duši unavenou

dávná síla zas se vrátí,

a tam při nich s rozpěněnou

chtělo by se bouří rváti.