NA UVÍTANOU

Před čtyřmi roky v prosincový den

z Čech vyšel v dálku poutník zamyšlen.

Čas byl to bouří a v něm vše je prosté:

kdo malý, klesá, kdo je velký, roste.

A jeho tvář jsme zřeli naposled,

sčítali s bázní počet jeho let,

své horké čelo tiskli na sklo chladné

a šeptali si v hrůze: „Což když padne?“

A poutník zašel, zašel v modrou dál

a přišel žal a rmut a rmut a žal.

My v plískanice hleděli a deště

a tázali se tiše: „Živ-li ještě?“

A měřili jsme z teskné otčiny

úklady vrahů, moře hlubiny

a nemyslíce na svůj vlastní osud

my ptali jsme se pouze: „Živ-li dosud?“

My směli padnout, směli umírat,

druh nastoupí zas do prořídlých řad.

S jediným živým živ byl národ celý;

nedojde, chápal, poutník nedojde-li!

Leč on byl živ, oh, on byl vskutku živ.

A tak byl živ, že mohl provést div:

přes hory, doly slyšán je hlas jeho

a na očích jsme měli vzdáleného.

A on byl živ a tak svým dílem mlád,

že nezaváhal ani jedenkrát.

A tak byl mlád, že vykonal svou práci

a v svobodnou se domovinu vrací.

Po čtyřech letech v prosincový den

se vrací tak, jak vyšel, zamyšlen.

A zas vše jasno, jak dřív jasno bylo:

kdo dílo koná, dokoná své dílo!

Vrací se v šťastnou, v svobodnou svou zem’,

teprve dnes je domov domovem:

chybělo cosi, dokud s námi nebyl.

Kdes v přítmí satan číhal a se šklebil.

Teprve dneska uvěřiti lze,

dnes teprv setřem’ stopu po slze.

Teprve dnes je radost dokonalá,

když také jeho radostí se stala.

Buď vítán, chodče, z dalekých svých cest!

Jediný jásot z vísek zní a měst,

jediná víra plní naše kraje:

Kdo dílo počal, také dokoná je!