NA VÁCLAVSKĚM NÁMĚSTÍ (929–1929)

Noc byla měsíčná. Proud světla stříbrný

se do náměstí lil

a města silueta, obraz nádherný,

jak by se v snění ponořil.

Spí Praha. Na brunátném oři výš se zdvih’

na piedestalu svém,

hle, svatý Kníže, zalit jasem v paprscích

a dojat v srdci vzníceném,

tak děl: „Má krásná Praho, drahá země Čech,

sne mého dětství kdys,

jak perla z škeble záříš vstříc mi v pohledech,

dědictví moje svaté tys!

Já viděl červánky tvé nad tebou se rdít

a východ slunce – Kříž,

jenž zaclonit tě měl jak tvojí slávy štít

a silou nadchnout: „Vpřed a výš!“

Svou krev jsem vycedil tvých do lích rád,

porosit osení,

by ve dnech těžkých vedra nevadnul tvůj sad

budoucích do pokolení.

A ty jsi kvetla! Světa zrak jsi poutala,

tvých cností sladký vděk,

svou věrnost Bohu do skály jsi tesala

jak slávu do svých památek.

Však nevytrvala! Tvůj přišel hrozný pád,

jenž v hrob tě srazil až,

v svých slzách hořkých slyšela’s mne spolu lkát,

neb hrobu tvého byl jsem stráž.

Let tři sta! Tři sta let zněl proseb mojich kvil,

až v přísných soudech svých

Bůh slitoval se, skálu hrobu rozrazil,

hrobový kámen tvůj já zdvih’!

Žij, lide můj! tvou slávu zřím růst do oblak

a spřádat nový děj,

jak Libušin kdys viděl extatický zrak:

do věku hřmít tvou epopej.“ –

Umlknul Kníže, hnutý krásou města teď.

Korouhví zamáv’ v šíř;

co „Amen“ linulo se jemu v odpověď

z úst slavně světců kolem čtyř.

„„Jsme stráží národa, jsme země dědici,

Blaníku tvého šik;

je blízka tvojí slávy meta zářící,

žij! panuj!““ hlas mřel a znik’.

Spí Praha; v dálkách dříme svatá země Čech

jak dítě bezpečně,

neb svatý Kníže bdí, stráž věrná, ve svých snech

jak věděla by bezděčně!