NA VÁHU.*)

Plášť noci tměl se nad Tatranským dolem

a v rákosině šeré kmital Váh;

proud teskně šuměl jako tichým bolem

a tklivou žalobou mi k srdci sáh’:

Ach, proměnil se mému sluchu, vidu

v tok slzí nesčetných a v nářek lidu,

jenž mroucím hlasem stená o pomoc –

Váh šumí, šumí

své teskné dumy

a nad Tatrami těžká, černá noc.

Leč zpomínka mi v noční clony hnědé

obrázek vábný zlatou nití přede:

zřím opět, jitřním blahodějným svitem

jak usmívá se chatky čistá stěna,

prostičkou malbou pestře ozdobena,

pod sivých došků obemšeným krytem.

A přede vrátky švarná děva stojí,

tak svěží, vábná ve svém pestrém kroji,

ve sněžných řasách, nachu, zlaté cetě,

jak bohatý mák s rosou v zářném květě.

Po milém, tichém, dobrém obličeji

jí hrají veselé slunéčka třpyty;

zrak hledí v dálku, sladkým sněním zpitý,

a ňadra, čerstvé rty se lehce chvějí;

až náhle píseň z ústek zazvonila,

jak jásot skřivánčí, stesk slavičí,

jak ručej zpěvných perel romonila

ze snivé hloubi duše hrdličí,

vše tlumočila v dušejemném znění,

co dívčí srdce čisté sní a tuší,

že naslouchal jsem v němém opojení

a dosud zvuk ten prochvívá mi duší.

Zjev mizí, tichne hlahol dívčích rtíků.

Noc kolem halí Váhu němý břeh;

jen onde tlupu spících kočovníků

svit luny jeví v matných obrysech.

A řeky žalný pláč mi srdce svírá:

„Skráň potupenou chýlíš smrtnou mdlobou,

ó národe můj, hyneš vrahů zlobou

i proviněním vlastním – větev sirá,

jež odtrhla se od rodného kmene

a jejíž listy schnoucí, rozptýlené

rve zevšad vichrů nepřátelských moc – –“

Váh šumí, šumí

své teskné dumy

a nad Tatrami černá, těžká noc.

Ztiš, starý Váhu, šumné svoje lkání!

Nechť lid tvůj chud a povržen je světu:

on poklad ceny báječné si chrání

ve sněhu hor svých, ve svých dolin květu,

v ok mořských jase, ve krystalných zdrojích

i v dobrých, upřímných těch očích svojich,

pod chatek nízkých obemšeným krovem,

v tom každém kvítku, lístku jetelovém,

jímž prostě září chatrčí těch stěna,

jímž děvic jeho roucha ozdobena,

v té ryzí duši své i v srdci zlatém,

ve zkazek svojich sadě přebohatém,

a ve rtu, s něhož sladký zpěv se lije – –

ten bájný poklad vděků, poesie.

Nechť útisk mučí rod tvůj holubičí,

ne, nevěřím, že tolik ryzí krásy

a tolik dobroty spár zloby zničí.

Zřím v temnotách již zoru jeho spásy:

Z těch nízkých chat, jak druhdy v zemi naší,

mu vzejdou noví věštci, mesiáši,

lid chabý žárem nadšení se vzpruží,

i síla úporná mu svaly ztuží,

zpět volně přitulí se do náruče,

kde věrné srdce bratrské mu tluče.

A větve rozváté se znovu spojí

ve květnou korunu, již nerozdvojí

na věky vichrů nepřátelských moc –

Váh zahrá plesně

vstříc mladé vesně

a s Tater prchne dlouhá, těžká noc.