NA VALAŠSKÝCH HORÁCH.

Na valašských horách, plných lahody,

ale také žaloby,

rozpovídal se mi pasekář,

zdravý ještě muž a otec, hospodář.

Zrovna tehdy zazrávaly jahody.

„Víte, jináč sa to píše, jináč žije.

Dávno už nás učí Bible sama,

že tu rodina sme jedna od Adama;

tvrdí prý i věda, farář ve vsi kázal,

ale dopodrobna to tam nedokázal,

my Evropští s Asijskými před věkem

že prý mluvili jsme stejným jazykem

a že vlastně bratry sme a sestrami

a že Hospodin je jeden nad námi.

Ale je to všecko enem na papíře.

Jináč sa to píše, jináč sa to žije.

V životě sme přeca horší než to zvíře.

Hleďte, zas už sa to všady plaší,

chystá prý sa k vojně, zas už straší.

Proč? Zač? Cožpak ubližujem kemu?

Bereme mu co a přidáváme k svému?

Jak v tým Španihelsku? Tam co slyša vidím,

za to sa já, jak su Valach, stydím.

Není možná, každý vám tu řekne z obce,

aby na našem sa pásly cizí ovce

a my spásali zas cizí kopce.

My, co oráme a sejeme a žneme,

my sa se súsedy přeca dohodneme.

Dohodnú sa, víte, i ti fabričtí,

lid, jak my sme, dělný, nikdy nelidští.

Kdo sa nedohodne, snáď až do skonání,

to sú páni.

Páni odjakživa měli rádi honby.

Jenže na zvěř neházali nikdy bomby;

to až teprú dnes jich hážú na lidi,

a ani sa trochu za to nestydí.

Jak to srovnať? Ježíše ctiť v kostele,

a na lidi bomby házať vesele?

A dyž oni hážú, musíme i my

zásobiť sa dobře na ty hostiny.

Na nás bomby, na lid zdravý, dělný!

A co dělať? Rozkaz viditelný:

Vpadne-li k nám s vojskem Herodes,

tož sa přeca musí brániť i ten pes.

Kdy sa z teho bezbožného krúžka

dostaneme? To je těžká zkúška.

Myslím, lepší nastane snáď živobytí,

až víc budú rozhodovať pracovití.

Co říkáte vy?“

I řekl jsem: „To, co vy.“