Na večer.

Pospíchá slunce k západu

a kraje ozlacuje,

a větřík tisíc pohádek

ve větvích probuzuje.

Tam bílá bříza vzpjala se

tak, jak by živa byla,

a štíhlá svoje ramena

ku zemi naklonila.

Ten statný dubec po blízku

tu svoji líc k ní shýbá –

a mně se zdá, že se stromem

i strom se v lásce líbá.