Na večer.

U večer, když se nebe vyjasnilo

a dlouhé, zlaté pruhy na západě

se táhly klenbou, a vše ticho bylo,

a jenom ptáče ozvalo se v sadě,

mé srdce sladké dumy lásky snilo.

Já patřil v tiché, zádumčivé lesy

a do daleka běžící ty chlumy,

v nichž mlha sedá v rozervané tesy, –

a poslouchal jsem hor těch tklivé šumy,

jež k sobě táhnou, bouřným hlukem děsí!

Já patřil do hvězd v nekonečné výši,

jež na sebe se dívaly a smály

a rozprávěly, ty u sebe bližší,

a zvaly nás v tu nedozírnou dáli,

kde andělé nám dají blaha číši...

V ten večer zřel jsem, že vše láska pojí,

i zrnka písku i závratné světy,

že v ní vše hýbe se, v ní vše se rojí,

ji země tají, o ní mluví květy...

A vděčnosť k Bohu jala duši moji.