Na věčnosť.

V života divém vlnobití

nás církev, zákon nepojí,

my sešli se tak v trudném žití

jako dvě vlny v příboji.

Mě těší, že v tom víru všeho,

kde nad city jde citer řad,

znám duši přec, jež řádem jeho

tak přísným, zná též pohrdat!

Jsa zbaven víry k světu, bohu

a zoufaje nad žitím svým,

teď aspoň lásce věřit mohu,

a toť mým credem posledním.

Teď chci ten kalich usouzený

po boku tvém, má duše, pít,

chci dál žít život pohrzený,

dál krvácet – však přece žít!

Ať mravokárci, hlupci davem

nad námi k soudu stáhnou ret –

my zhrdajíce jejich mravem,

soud posměchem jim dáme zpět.

A v rozkoši si prožít smíme,

až do mohyly život ten –

vždyť si jej, drahá, zaplatíme

ctí, krví – a to svojí jen...