Na věky věkův.

Šuhajenko milý, můj drahý letáčku,

chytila jsem já tě do šumného sáčku;

ze svých vlasů sítku zrobila jsem tenkou:

již jsi můj, šohajko, já tvou mladoženkou.

Přec tě mého srdce žáry vysvítily!

teď třeba tě holy liptovské clonily,

nebo jsi byl zavřen v tom vysokém Choči,

již tě neopustí moje sivé oči.

Ne, třeba jsi ležel v sítině u Váhu,

již nebude srdce bez tebe mít vláhu;

a kdybys tam ležel zanešen v homoku,

již na věky věkův budu ti po boku.