Na velký pátek.

Vy lesy, utište své šumné lýry,

ať smutek jak stín nesměrný a širý

dnes lehne v hloubí vám;

své zastavte, vy proudy, zpěvné zdroje,

nechť bolesť veliká a bez úkoje

vám padne k hlubinám!

Ach, uzamkněte svoje vonné rety

vy, s bledým poupětem, ó tmavé květy

a s rosy krůpějí;

zpět vraťte se v svá, ptáci, hnízda tichá,

zda slyšíte, jak u vás vítr vzdychá

než jindy smutněji?

Ne ruměncem, ať krví Východ zkvete,

své mračné perutě, ó rozepněte,

vy vzdušná oblaka;

v plášť mlhy zahalte se němé hory,

ať moře utiší svých hněvů vzdory

pod křídlem bouřňáka!

On v hrobě spí! Jenž život dýchá všude:

v blesk, jenž plál oblohou i v květy rudé,

jež hoří ve trávě,

i v hnízdo orla na skal ostré stěně,

v strom, nad propasť jenž chýlí zamyšleně

skráň v poupat záplavě.

Spí! shasněte, vy lampy nebes stkvoucí,

ó hvězdy, co v tmy vnoří slunce žhoucí

svou zářnou pochodni!

pak v stínu, v tmách, jež míhají se plaše,

kéž plá u Jeho hrobu srdce naše

jak lampa náhrobní!