NA VELKÝ PÁTEK.

Zhluboka dýše polí nahá hruď,

vzduch tetelí se nad vyhřátou mýtí,

v luk matné rzi se leskne mokřin rtuť –

či to už trsy sněženek tam svítí?

Ach, jaký den! Klid v nebesích a záře:

poslední stopy zimních trampot zlých

dnes mladý ženich vylíbat chce s tváře

nevěstě-zemi v šatech svatebních.

Jas, ticho. Potulný jen vánek z jihu

se k skráním lísá vlnou lichotnou.

Ospalá v slunci dřímou skaliska

– dnes při pašijích zotvírá je víla –

i s věží nízkou kostelík i chatrč

tam za vsí, dobrý lov kde na dnešek,

dík zradě, Jagdkommando ulovilo:

dva partyzány, v léčku vlákané. –

Jas, ticho, mír. Ten blankyt bezedný!

Ta země, blaženstvím jež omdlévajíc,

pluje a pluje mořem vesmírným

a potápí se v jeho třpytu zlatém.

Ó, Synu člověka! Je krásný svět,

jak druhdy byl, ta Tvoje zem, jež znovu

se vzdává prudkým jara polibkům.

A stejně svítí zas Tvé věčné slunce

na zlosyny i na spravedlivé.

Ne, nezměnil se ani lidský rod,

to pokolení zlé a cizoložné,

dav proradný, jenž Hosanna! dnes křičí

a zítra: Ukřižuj ho! Ukřižuj!

Až dodnes velikosti nesnáší,

až dodnes proroky své kamenuje.

A stejně marno jako před věky

je umírati za tupé to stádo. –

Ba věru málo, na povrchu jen

proud času bystrý mění tvářnost světa –

tam v hloubce vše, jak bylo, zůstává,

vše bezmála. Jen srdce Jidášů

jsou možná chámštější a otrlejší,

víc přivykly už řemeslu jich duše

a levněji jsou tuším na prodej. –

Zhluboka dýše polí nahá hruď,

korálky tÓnů skřivan s výše roní,

již kvete líska, raší potměchuť,

háj vzlyky lásky zní a mládím voní.

Ach, jaký den! Ten lazurový lán!

Ta země, v něm se shlížející v žasu!

Vesmírný s šumem brázdí okeán,

ztopena v jeho stříbromodrém jasu...