Na velkých boulevardech.

Veletok života v proudech se valí,

slyšíš jej ševelit, hučet a hřmít,

cítíš v něm, že jsi jen komárek malý,

z bouřných však peřejí toužíš tu pít,

z vířivých boulevardů, z alejí stromů,

ach, nechce se ti domů,

než v těsné jizbě, líp jest venku snít!

Tep koňských kopyt duní v jednom klusu

po dlažbě dřevěné, kde prach se žlutý zdvih,

na střechách nemotorných omnibusů

u samých korun stromů dámiček zní smích,

a v šiku vozů, jež teď boulevard plní,

směs bicyklů jak roje šídel střelhbitých;

ke vchodům divadel se řeky vlní,

a v huku mohutném a davů návalu,

v té mluvě Paříže, již zná jen vodopád,

řvou prodavači v cárech jména žurnálů

chroptivým křikem lačných lidských stád.

Na sloupech návěštních nápisy vzplály,

s ohnivým květem jich vánku hrá dech,

cigánské kapely výskají v dáli

ze zlatých kaváren v divokých snech,

z veselých boulevardů, z alejí stromů,

ach, nechce se ti domů,

kde upír tesknoty by na hruď leh.

Zde na chodníku svět se promenuje,

směs řečí podivných tu splývá v ševelu,

z trub zvučných Reklama své hymny duje,

sta ekypáží vjíždí v brány hotelů,

a bledé nevěstky tu starce loví,

za zlato slibují noc plnou pocelů,

a snědé ženy švitornými slovy

v té vřavě nabízejí růží kytice...

Jdeš v dumách dál... O městě sníš v tu dobu

na březích Vltavy: zříš němé ulice

jak v stínů pohádce – van tušíš hrobu...

Veletok života kolem se valí,

vidíš jej pěnit se, slyšíš jej hřmít,

cítíš v něm, že jsi jen komárek malý,

jenž tu jen na chvíli nad proudy vlít,

z volných však boulevardů, z alejí stromů,

ach, nechce se ti domů,

kde v šeru o vlasti bys musil snít!