Na veském hřbitově.

V práhnoucí půdě zejí pukliny

a žízní stená stráň na boku skály;

do pusté vcházím hrobů dědiny,

utuhlý prach tu pod nohama pálí.

Ni trávy zde, jen květy uvadlé

se sklánějí na hroby propadlé;

památka mnohá prudkým žárem sklesla,

již drahým dušičkám sem láska nesla.

Hrob jediný mě vábí svěžestí

jak vlídná oasa na poušti siné,

nizounká zeleň na něm šelestí

a prostých kvítků pruh se kolem vine.

Kdo svlažil jej, kdy všecko hynulo?

zda tolik slzí as naň plynulo?

přistoupím blíže – byl to růvek malý,

mateří doušky na něm vykvétaly.