Na vesnickém hřbitově.

Podzimní den – a na hřbitůvek malý

jsem v horách zašel. Bloudím po hrobech,

kde vůně květů dusný smrti dech,

a jejich barva mlhou oči kalí.

Jak se tu všickni svorně porovnali,

v tom tvrdém spaní po probdělých dnech! –

Ten těsný prostor – stejný podíl všech,

ať otročili, nebo panovali...

Zde kříž už zlomen, tamo pomník nový,

však i ten času bude pospasem –

kdo pod ním dřímal – po letech kdo poví?...

A po úvahách, tichém rozjímání,

z návštěvy mrtvých, mocným ohlasem,

mně v duši znělo: „Láska – z mrtvých vstání!“