Na věži

Na věži zvonek klekání

truchlivě ve kraj sezvání,

na věži hlásný s dítětem

vévodí pyšně nad světem.

Na věži zvonek truchlivý

donáší zvuky na nivy,

donáší v srdce hluboko,

že padá slza na oko.

Na věži hlásný v modlení

se ve kraj dívá v mlčení,

dceruška k nebi pohlíží,

než víčka se jí zaklíží.

Na věži panna plakala

a do světa se dívala:

„Ten svět tak velký, daleký,

kéž možno žít v něm na věky!

Ten svět tak hezký, láska v něm,

kolem ho vroubí modra lem –“

Na věži hlásný potřikrát

se požehnal a jde už spat.

Na věži hlásný dřímá sen,

dceruška bdí tu sama jen,

na věži smutno, kol a kol

se mlhy tlačí na padol.

Na věži dceři v dumání

zní v uchu ještě klekání,

na věži panna, jakby stín

byl místo ní tu rozložín.

Na věži panna bez hoře –

okénko klaplo v závoře –

na věži hlásný dřímá sen,

dceruška bdí tu sama jen.

Na věži panna do světa

s myšlenkou snivě zalétá:

„Ten svět tak krásný, láska v něm,

kolem ho vroubí modra lem,

nad ním tu nebe vysoko,

hvězdiček skvosty pro oko,

a každá mrká ve snění,

že svět se s láskou nemění,

a kolem všecko bohaté,

jak ustláno by pro svaté –

ten svět tak velký, láska v něm,

kolem ho vroubí modra lem,

a v světě tom je jeho líc,

nad nebem světel na tisíc – –

Ó jak to krásné musí být,

na všecko moci zapomnít

a v jeho lásky věřit sen – –“

Dceruška bdí tu sama jen.

S okénka hlavu k nebi výš

a zas ji kloní zemi blíž,

a hlava pálí, srdce vře,

a živa je a zase mře.

Dceruška chce už k nebi plát

a zase k zemi upadat,

chce lásku světa, její pel,

jenž by ji k nebi povznést měl,

tak je jí volno, smutno zas,

dívá se s touhou v noční čas,

dívá se s touhou do světa,

zdaž pro ni růže rozkvetá,

dívá se, dívá do kraje,

které k ní srdce zaplaje?

Ó nedívej se, panno, víc,

shoří ti láskou mladá líc

a přijdou pro tě mládenci

a každý hodí po věnci.

Hle, svět je dole hluboko

a věž ve výši vysoko – –

Tu vzkřikla panna zděšeně –

dvanáctá bije na stěně –

a panna letí do světa –

zdaž pro ni růže rozkvetá?...