NA VIA APPIA.

Naposled slunce líbá

žhoucími pocely

náhrobek velkolepý

Caecilie Metelly.

Krok tiše jde, a ret ti

sám sebou oněmí:

jsou hroby vedle cesty,

jsou hroby pod zemí.

A nechť vzduch letně teplý,

v zádech to zazebe,

že zachvíš se, jak sáhla

by Smrt to na tebe.

Vše ti ji připomíná,

zři kol či do výše:

ty kaple, kříže, hrobky,

ty smutné cypřiše.

A ona je tak blízko,

stůj Bůh nám k ochraně!

tam dřímá v suchých travách

rozlehlé .

Hle tam, kde aquaeduktu

oblouky staré ční,

jako by řada slonů

šla bílých po pláni.

Se soumrakem se zbudí

a k Via Appia

se připlíží a k městu...

Ó, ave Maria!