NA VIOLE D’AMOUR.

Jde podzim, v kraje táhne zvolna,

stín jeho jde i duší mou.

Slyš, odněkud v tom píseň bolná

kol tiše rozlévá se tmou.

Jí naslouchám a u hlavy

vzpomínka jakás teskná šumí

– ó, čas, kdy jsme se rádi měli!

A v sny mé, vzpomínky a dumy

dál tiše kdosi osamělý

tu loudil nápěv dumavý

na viole d’amour.

Vzpomínka maně v čele studí,

jak sám jsem nocí tichou šel –

vždyť píseň tu v své vlastní hrudi

sem před léty znít uslyšel!

To bylo v čas, kdy blouznivá

se schýlí k tobě láska světlá,

jež v ráj tě znovu věřit učí,

jež písněmi v tom srdci zkvetla,

že srdce to se rozezvučí

jak duše, jež se rozzpívá

ve viole d’amour.

To sama láska, anděl snivý

v tom srdci struny rozzvučí

a rozchvěje a rozcitliví,

že chvíš se v drahém náručí –

a je to píseň přesladká,

jež divem u dna srdce vzrůstá

do kouzlem zjasněného snění...

Tu píseň šeptají tvá ústa

a v ráj ti kolem život mění

ta štěstí luzná pohádka...

Zní viola d’amour.

V sen zkolébáno ponenáhla

tvé srdce... ale za chvíli

již bolest krutě do strun sáhla,

až sten z nich temný zakvílí,

šílený výkřik bezmála.

Jak divá bouře když se žene,

ty struny třásly se a chvěly –

v té jedné struně přetržené

jsem slyšel znít svůj život celý...

Ó, divě bolest zahrála

na viole d’amour!

Ta jedna struna dávno nezní

v zamlklém srdci poety –

je prázdno, ticho, smutno bez ní,

tak ticho, smutno... Zaklety

jsou v duši písně. Na chvíli

se časem jedna k světlu budí

a v nesouzvuku hasne maně.

Bez písní je v té prázdné hrudi –

to chvílemi jen přerývaně

po strunách vítr zakvílí

na viole d’amour...