Na Vítkově hoře.

Kol víří Sigmundových vojů moře

a v nich jak ostrov na Vítkově hoře

tkví zástup Žižkův, na nějž nebes klatbou

i pekel plamenem a mečem světa

král Sigmund zničující soud svůj metá.

Střel spousta spadá za vozovou hradbou,

kde krví vřelou na husitské hrudi

již přetékají kalichové rudí

a sterý zrak se stínem smrti kalí.

Jak olověná mračna kol se valí

i roste útok nepřátelské síly –

již vážka vítězství se k němu chýlí;

vrah usiluje jako příboj dravý

již zhltit Božích bojovníků davy;

a mnohý bohatýrský zrak se kloní,

stín zoufání již mužná čela cloní,

děs neohroženým již srdcím hrozí;

tu onde opuštěny stojí vozy – –

V tom ženy jako lvice vstouply na ně

a vzhůru zvedly neskrocené zbraně,

i zdvihly bojovníků srdce kleslá!

A sláva nepřemožitelných reků

se bojem strašným na paměť všech věků

zas po vítězství novém bouřně vznesla!

To dávno již. – Ó dcery české země,

kdy vzletí zrak váš na Žižkova témě,

zdaž neoživne ve vás pocit velký

o vašem v této vlasti poslání?

zdaž necítíte v prsou zaplání

jak bohatýrky, reků buditelky?

Ó netoužíte státi v předním voji

za drahé posvátnosti vlasti svojí?

A nevzplá ve vás vroucnosť obětovná,

jež vašich matek hrdinství se rovná?

Ó dcery české! Vzhůru srdcem, čelem!

Ó Češky, pohrdejte nepřítelem,

a sladším buď vám, stát se smrti lupem

než zbaběle krýt všednosť v srdci tupém.