Na vlasť.

Ó Moravo, kdy vzejde pak

ti jednou slunce spásy?

Kdy vstaneš opět v slávě své,

ve záři nové krásy?

Ach, prsa má se bolně dmou,

když na tvůj pomním osud;

tu krev vře ve mně, pomním-li

že v jařmu úpíš posud.

To jařmo ne tak tělo tvé

jak ducha tvého moří:

ha! svrhni pouta otroctví,

vždyť otrok jen se koří.

Či chceš snad býti otrokem

a v poutech hnusných hníti?

Ne, ne, ty dýcháš svobodou

a v svobodě chceš žíti.

Nuž, povstaň tedy ze mdloby,

a chvátej pro svobodu;

hle, tobě kyne osvěta,

a sláva tvému rodu!