Na vlastenské básníře.

Bratří v Bohu, kterýmž sláva

Čela věncem obvinuje,

Jimiž jazyk mateřský náš

Nové květy vystřeluje;

Starému, hle! básníkovi

Hleďte vlídných rukou podat,

Jenž se – ač již blíže hrobu –

Českému chce zpěvu oddat!

Ovšem, ovšem málo slávy

Lyrou jeho nabudete,

Neboť na počátku zymy

Ztěžka pozdní kvítek kvete:

Předc však – byť vám dost nelíbě

Starý básník česky zpíval –

Za důkaz to všecky mějte,

Jazyk že y vlast miloval.

Vlasti drahá, řeči milá!

Již ponejprv rtové mluví,

Aj! ty duchu švarných předků,

Jenž mi se – ač pozdě! – jeví:

Mějtež obět, kterou lyra –

Germanská prv – vám přináší,

Skloníc ke mně hlavy rcete:

„Uvítej nám, my jsme naši!”

Ano naši jsme a budem,

Dokud ve mně žíla bije,

Dokud ještě Můza česká

Okolo mne věnce vije;

Dokud slavík u potoka

Sladké libozpěvy pěje,

Dokud nevyhaslý oheň

Boha našeho mne hřeje.

A když někdy starý básník

V hrobě bude odpočívat,

Lyra zaprášená mlčet,

Pěnice nad hrobem zpívat:

Tu se bratří k vršku mějte,

V nějž mne hrobník ukolébal,

Rcete: „Spí starečku sladce,

Neb jsy vlast a řeč miloval!“