NA VLNÁCH

Krásná má děvo, rozestři sítě,

nachytám s tebou rybek ti hbitě,

dovolíš-li mně, vstoupím v tvůj člun,

jsem statný jun.

Do člunku vstup jen, cizinče milý,

odplujem odtud za malou chvíli,

pojedem strmým ku skaliskám,

v neznámo tam.

Krásná má děvo, člun náš se točí,

ještě víc však tvé zelené oči,

dovol, bych hladil zase a zas

černý tvůj vlas.

Hlaď si mé černé, dlouhé mé kštice,

jenž je vždy hladil, nežije více,

v hřbitově u zdi rov zří zrak tvůj,

v něm otec můj.

Krásná má děvo, slyš ten zvuk rohu

a rci, zda zlíbat tváři tvou mohu...?

Kéž tváře nach a rukou tvých běl

líbat bych směl.

Zlíbej mi, zlíbej, ruce i tvář,

zří nás jen slunce ranního zář,

jenž je vždy líbal – na moře dně –

dovolí mně.

Krásná má děvo, pověz, zda smím

býti tvým otcem, milencem tvým,

pověz, zda smím tě v ruce své brát,

mám tě tak rád.

Otcem mým buď si, milencem buď,

přiviň na prsa zbouřenou hruď,

opustíš-li mne a půjdeš v dál,

skočím se skal.