NA VLNÁCH.

Po dlouhé zimě v slunný den

my poprvé šli spolu ven

sami, tak samotni, sami.

Obzorem jasným v šíř i dál

paprsek zlatý hravě plál,

hřející v prsou šel s námi.

Za města ryk a ruch a šum

nás vedla svěžesť jarních dum

za ruku jako dvě děti;

my cítili i na svých rtech

těch jarních nebes čistý dech –

Bože, proč ptát se: zda směti?!

Kams k řece až jsme přišli tak.

Ať člun to dobrý nebo vrak,

my jsme tam vstoupili spolu

a sotva zřeli, jak se hnal

vod jarních příval na příval

kolem nás divoce dolů.

A pluli jsme. Ty’s ubledlá

tvář k nebi s bázní pozvedla,

jak se proud k loďky hnal lemu;

však plna víry, přemilá,

zas ke mně jsi se tulila

bez hnutí, oddaná všemu.

Tak stále blíž a stále blíž,

jak v prsa má bys vnikla již,

do mého zrak se tvůj vpíjel.

S mým srdcem tvé šlo v stejný dech

a síly klid ti v čelo leh’ –

tak člun náš vlny, proud míjel...

Až, jak té řeky divý proud,

v život své vlny bude dmout

kolem nás vážnější doba:

tak důvěrná se tul mi blíž –

což, duše má, to necítíš,

že vír tak mine nás oba?!