NA VODÁCH.

Neplač, duše nejmilejší!

Ejhle, už nám skály kynou,

tam v té tiši nejsvětější

duše naše v jednu splynou.

Již budeme svobodnými,

žádný šum nás nepoleká,

se hvězdami zářivými,

s paprskem, jenž modrem těká,

budeme si hrávat tiše,

hry nám nikdo neporuší,

leč – – jed smrti na dně číše,

ještě však krev v žilách buší.«

„„Nevím, drahý, teskno mi je,

bouř mne zlá i ticho děsí,

rosa padne do lilie,

mne však vyvrhnou i lesy!““

„Duše moje, ty jsi chora,

pohleď jen, jsme za Prachovem,

v mechu, travce kvítka sporá

nechvějí se lidským slovem.

Vyštvali nás, zavrhnuli,

žes se starci nezadala,

že jsme k sobě žhavě lnuli, –

teď nás přijímá jen skála.

Rci mi, proč jen rosíš oko?

vždyť krom sebe nechcem více

u oblaků převysoko

zahleděni v zřítelnice,

ponořeni do svých citů,

přituleni k srdcím věrným –

čím nám slunce na blankytu

s krajem světů bezeměrným?!“

„„Nevím, drahý, zda nás spasí

nadšení i sama láska –

povinnosť se ke mně hlásí –

– půda kolem hřmí a praská;

nelituju, že jsi u mne

a já s tebou pod skalami,

ale háje sladkošumné

s útesy a roklinami,

příkré stěny, mechem kryté,

úžlabiny plny šera,

kapradiny zubovité,

na nichž tkvívá krůpěj sterá,

zvláště ale za tím „mostem“

zasmušilé údolíčko,

tam kde mrká v klestu prostém

nezabudek modré víčko,

tam v tom divném, smutném stínu

„nad vodami“ – nad vodami –

cítím trestánu svou vinu

strašlivými vidinami –““

„Anděle můj, třpytně čistý,

chceš se za hřích jiných káti?

pohleď na kapradin listy,

západní je slunko zlatí;

všady mír a blaho všady,

pij z té číše zasloužené,

skalili tvůj život mladý, –

polev skráni zubožené!

Budem sloužit bohu lásky

u volnosti, krásám země,

pij z té číše bez otázky,

pojď sem, drahá, blíže ke mně!“

„„Proklela mne matička má,

mine mne tu všecko štěstí,

– sobě klnula bych sama,

vrhla se v to vodní klestí;

milenka, věř, zapomene,

ne však dcera, jež má ráda,

nad námi se skála klene, –

klid můj kam’s v dno tůně padá.““

Zavzdychla si, umlknula, –

on se lekal siné líce,

rtem už více nepohnula,

padla v mech jak zlatá kštice,

jako z paprsků je stkána,

jak Venuše nad horami,

puklo srdce – stoupá panna

nad vodami – nad vodami –

Beze slov, co skála němá

milenec ji k pohřbu šatí, –

havran chvěl tu perutěma –

on to neví, v snech se tratí,

odívá ji v roucho zlaté

vlastních její dlouhých vlasů,

klade v lůžko jehličnaté,

nad vodami v hustou řasu,

do visuté kolébky té

pod obrovskou kapradinu,

kteráž listy palmovité,

plné zeleného stínu

sklání mlčky nad hladinou

černé vody nepohnuté,

do níž mušky, které hynou,

stápějí své křídlo žluté...

Ku spánku tam jemně skládá

bledý hoch své mrtvé štěstí,

v duši zoufalosť se vkrádá,

zevně tich je, bez bolesti. –

Večer. – Šepty, vůně s nimi,

na hvězdách to třpytné chvění,

nad skalami Prachovskými

táhly jako v roztoužení...

Podél hrobky šelestící

milenec už bolem dřímá,

žádný Amor smavých lící

s perutěma zlacenýma

netěší ho, nekonejší

v hoři, pro něž není slova,

zdoby zbaven nejsvětější,

pláče pro ni, pláče znova.

Přišla půlnoc, jitro pusté,

den, čas léta vonnodechý,

pozlaceno listí husté – –

věčnost oku bez útěchy!

Nad vodami vítr kvílí,

smetá lístky ve hlubinu,

poslední tam motýl bílý

oblétá skráň milenčinu.

Až tu kdysi pozdní bouře

lká a stená, řve a úpí,

až se z par a z mlhy kouře

vyrojily bleskův tlupy.

Zasyčelo od vysoka –

udeřilo nad vodami –

marna voda černotoká,

hrobka svítí záplavami.

Uhořela zlatovláska,

dusný čmoud se kolem svíjí,

v jehličí to ještě praská,

oharky se v popel kryjí.

Na kapradí popálené

usedl hoch osiřelý...

hoře jeho bezejmenné

zašeřilo údol celý.

Hruď se stesku neubrání

„na vodách“ tam v údolíčku,

milencovo naříkání

zní tam dosud při měsíčku.