Na vodách.

Kdy as někde hvězda padne?

Vůkol jasno jako za dne.

Slýchávala jistit lidi,

že kdo hvězdu padat vidí,

co v tom mžiku přeje sobě,

všeho dojde v brzké době.

Umínila sobě přáti

nejkrasší, co moh’ by dáti

osud někdy v ruce její.

Hledí k nebi, rty se chvějí

polohlasným toho zvukem,

co jí v hrudi bouří tlukem.

S úzkou loďkou kolíbá se

v ostříbřené řeky kráse.

Vůkol jasno jako za dne.

Kdy as někde hvězda spadne?

Tím ji slyším srdce tlouci:

Kéž by moje vzdechy vroucí

tušil rybák, rybák drahý

a tu kytku, již mu vlahý

proud donáší každodenně,

kéž by poznal, roztouženě

lovil si ji z klína řeky,

k ústům tiskl její vděky:

víc by věru z nitra její

slz vylíbal než krůpějí,

jimiž proud ji střísnil v pouti.

Kéž by přál si spočinouti

na mém srdci osiřelém,

pátrala bych v oku vřelém

po duši, té rybce zlaté,

kam má ploutve rozepjaté,

v kterou stranu nejvíc touží,

dosud-li však volně krouží,

věru bych ji okamžitě

lapila v svých očí sítě!

Obou loďky podle sebe,

nad hlavami hvězdné nebe,

kéž bychom tak spolu sami

pluli v tichu nad vodami!

Přitisknuv mě jednou k sobě,

druhou rukou loďky obě

řídil by, mou při své hlavu,

šťastné lásky ku přístavu.

Zrovna nad ní – Bože svatý,

rozpředl se řetěz zlatý,

z toho druhý, z toho třetí

vyvinul se, s nebe letí

střemhlav vody do zrcadla –

Bože, to už hvězda spadla! –

Jako v temný mráček luna

stopila do loďky lůna

hlavinka se kadeřavá.

Za podušku bílou dává

teplé si a měkké dlaně.

Vlažný vánek z vodní pláně

ochlazuje horké skráně,

trnutím pak sladkým stele

po kyprém se lehce těle.

Kolem boků loďky klidné

štěbetají vlnky vlídné

jako písní uspávavou...

V mladé hlavě stále nové

hučí vlny myšlenkové

jako písní uspávavou.

Myšlenky i vlny znějí

čím dál slaběj’, stlumeněji,

slaběj’, až je prázdno v sluchu,

slaběj’, až je prázdno v duchu – –

Prudčeji tu vodní plání

zved’ se vítr z nenadání.

Loďka klidná pohnula se,

v před se šine, stojí zase

a teď opět proudu svahem

plyne dále volným tahem

jako labuť plna něhy

neřízena mezi břehy.

V klínu hor, pak v nízké pláni

dál se sklání, dál se sklání...

Teď jak mrazem tknuta vězí

nepohnutě při pobřeží. –

Stín to jasnou řekou lítá?

Ne, to jiná loď se kmitá

mezi břehy, k ní se blíží,

zvučná vesla u ní hříží. –

Rybářka se plaše zvedla

probuzená – kolem hledla.

Nesvitly to růže zory

v oči její z blízké hory,

červánky však mužných tváří

teplým ohněm vstříc jí září;

neblesklo to slunce před ní,

že se noc snad chýlí ke dni,

očí pár však pronikavý

převlídným jí světem zdraví;

nerokotá své to plesy

sladký slavík v blízku kdesi,

ale hudba lásky měkká

proudem slov jí v duši stéká:

„Marně dneska v nepokoji

kytici jsem čekal tvoji,

stesk mě vyštval z klína lože

k bludné plavbě a tu Bože!

kytice tvých rajských vděků

plná pro mne vonných léků

připlula mi. – Co chci více?

Smím ty oči, smím ty líce

též tak líbat bez ostychu,

jako dříve v nočním tichu

líbal jsem ty mrtvé květy,

líbal, až jsem znavil rety?“

Dotek’ se jí obličeje.

Němá štěstím jen se chvěje

Obou loďky podle sebe,

nad hlavami hvězdné nebe

plují šťastni, plují sami

poklidnými nad vodami.

Stisknuv dívku jednou k sobě,

druhou rukou loďky obě

řídí, její při své hlavu,

blahé lásky ku přístavu. – –

Idylka má v konci stojí.

Přesvědčil jsem duši Tvoji,

sestřenko, o řeči lidí,

že kdo hvězdu padat vidí,

co v tom mžiku přeje sobě,

všeho dojde v brzké době?

Nuže, dítě roztomilé,

až hvězdami noční chvíle

o Tvůj svátek pozatřpytne,

pátrej, zda-li hvězda slítne

někde na té nebes báni

a svých ňader tajná přání

při tom šeptej potichu si –

vyplnit se všechno musí,

čím Tvé srdce rozehřáto:

idylka má ručí za to.

Podal jsem Ti k svátku dosti:

zlatý klíček k blaženosti. –